| |
Hora St. Helens se nachází přibližně 55 km
západně od sopky Mount Adams, která je v nejvýchodnější části
Kaskádového pohoří a 80 km od největšího vulkánu oblasti – Mount Rainier.
Dne 18. května 1980 došlo na symetrickém kuželu sopky k nejlépe
dokumentované erupci v lidské historii. Během jediné erupce ze sopky
zmizelo 1 400 metrů. Po zhroucení horní části kužele zbyla kaldera
podkovového tvaru. Následným výlevem magmatu, což se projevilo jako
explozivní erupce, se vyklenul severní bok sopky a následně zřítil jako
lavina drtě.
Lavina bahna, kamení a sutě řítící se rychlostí až 75 m/s se dostala až
do vzdálenosti přes 25 km. Nahromaděné úlomky dokázaly vyplnit údolí až
do výše 195 m. Směs lávy a horkých plynů ženoucích se před lavinou
zničila přibližně 10 miliónů stromů na ploše o rozloze asi 600 km2.
Pozdější zřícení sopečné základny mělo za následek vznik pyroklastických
proudů, které dosahovaly teploty až 700°C. Obětí erupce se stalo 57
lidí, mezi nimi i vulkanolog David A. Johnston. Mimo škody na porostech
došlo k úhynu přibližně 2 000 jelenů..
Podle údajů americké geologické služby [1] a Davida A. Johnstona z
Cascades Volcano Observatory [2] přišel vulkán výbuchem celkem o 2,8
miliardy m3 materiálu. Za jediný den vychrlila sopka do atmosféry 520
miliónů tun popílku [3] a uvolnila mnohonásobně větší množství
skleníkových plynů, než vyprodukovalo lidstvo svou činností za celou
dobu své existence (pro srovnání - podle údajů US ministerstva dopravy
činí roční celosvětová produkce CO2 způsobená dopravou cca. 12 miliónů
tun) [4].
Úvod
Dále popsaných sedm divů je sedm geologických událostí, následků erupce
v roce 1980. Protože se udály náhle, geologicky vzato prakticky v
jediném okamžiku, vzdorují evolučnímu myšlení, které připisuje těmto
útvarům stáří miliónů let.
Hora St. Helens před erupcí
Hora St. Helens po erupci v roce 1980
1. Hory změněné k nepoznání za deset hodin
St. Helens byla podle mnoha názorů nejkrásnější horou Kaskádového
pohoří. Její sněhem pokrytý kužel se tyčil nad hustě zalesněným údolím.
Severně od ní se třpytila hladina křišťálově čistého jezera. V květnu
1980 si magma začalo tvořit cestu ke kráteru. Mohutné zemětřesení (8:32
ráno, 18. května) způsobilo sesuv severní stěny do údolí. Tím se uvolnil
obrovský vnitřní tlak a došlo k erupci. Počáteční výbuch zničil téměř
600 čtverečních kilometrů lesa – za pouhých 8 minut.
Erupce pak pokračovala až do večera, přičemž uvolněná energie se
vyrovnala 20 000 atomovým bombám svrženým na Hirošimu. V průběhu prvních
9 hodin jednoduše zmizela čtvrtina vrcholu, celý střed hory a vznikl
obrovský kráter v podobě podkovy. Hluboké údolí bylo zasuté, na dno
jezera klesla 76 metrů silná hrubě vrstva usazenin a řeku, která předtím
odnášela vody ze severní a severozápadní strany, pochoval nános silný 46
metry. Celá kouzelná horská oblast se během devíti hodni změnila v
ohavnou mrtvou pustinu.
Geologové zastávající evoluční názor se po celých 150 let snaží
bagatelizovat katastrofické události. Podle nich by tak enormní
geologické změny, které způsobil výbuch relativně malé sopky, měly trvat
milióny let a probíhaly by postupně.
2. Kaňony vytvořené za 5 měsíců
V prvních pěti měsících po erupci se v bahně a magmatu vytvořily dva
kaňony, a vznikla tak odtoková ramena pro tříkilometrový kráter. Hlavní
rameno, Strmý Kaňon“, je místy hluboký více jak 200 metrů. Na východ od
něj leží kaňon „Loowit“. Koryta obou kaňonů sahají do hloubky 30 metrů v
pevné skále. V každém kaňonu dnes teče jen potůček. Typické evoluční
vysvětlení zní, že potoky tvoří kaňony milióny let. V tomto případě
víme, že kaňony vznikly velmi rychle, a až pak se v nich objevil pramen.
Učebnice tvrdí, že největší kaňon na světě, Velký kaňon v Coloradu,
vytvořily vodní toky erozí probíhající stovky miliónů let. Někteří
vědci, kteří se intenzivně zajímají o geologickou erozí však dnes věří,
že Velký kaňon byl vytvořen rychle a ve velmi krátké době, podobně jako
kaňony pod horou Svaté Heleny.
3. Poušť vytvořená za pět dní
(Badlands jsou pouště vytvořené erozí, například ve státě Utah.)
Topografii badlands je možné najít v Jihozápadní a Jižní Dakotě. Vznikne
tam, kde erodoval volný materiál v oblastech pokrytých skalami a
zanechal po sobě hrbolatou krajinu. Typické vysvětlení původu takové
krajiny je, že voda během staletí odpláchla volný materiál a zanechala
pouze volně stojící skalnaté formace.
Masivní kamenná lavina odnesla z vrcholu hory St. Helens obrovské
množství ledu a sněhu, a pochovala je v hlubokém údolí na severu. Během
jediného dne se zde pak nahromadila desetimetrová vrstva popela s
teplotou 300 stupňů. Led se rychle rozpouštěl a pak se změnil v páru. To
je stejný proces vzniku energie, který zapříčinil výbuchy na vrcholu
hory během celého dne. Voda se rozpíná 1700 krát rychleji, když se mění
na páru. Když se to stane okamžitě, je z toho výbuch.
Když žhavý popel rozpustil sníh a led v údolí a přeměnil je na páru,
následné parní exploze vytvořily krátery místy hluboké až 38 metrů. V
době vzniku měly kolmé stěny, než se gravitací zřítily a vytvořily se
dolíky a malá údolí, které jsou jedním z charakteristických rysů
topografie badlands. Je proto možné, že badlands v USA vznikly při
katastrofické události a následné sopečné činnosti.
4. Geologické vrstvy vytvořené za tři hodiny
Třetí erupce, 12. června 1980, přinesla 8 metrů silnou vrstvu nánosů,
která geology udivila. O uložených geologických vrstvách se tradičně
tvrdí, že proces jejich usazování probíhal velmi dlouhou dobu, Přesto se
v průběhu jedné noci, zejména mezi 21 a 24 hodinou, nahromadilo a
ukázkově uložilo víc než 100 vrstev. Zatím co lehký materiál rychle
vystoupal až do výšky 14 kilometrů, z kráteru začaly jedna za druhou
vyletovat vlny těžších nánosů a padaly dolů severní stěnou do údolí pod
horou. Vznikaly tak nové a další vrstvy usazenin. Tyto vrstvy o síle od
jednoho centimetru až po více než metr se vytvořily během několika
sekund až minut.
Geolog Steven Austin popsal tyto laviny jako zem halící tekutou
turbulentní maltu, vytvořenou z jemných sopečných částeček. Řítila se
dolů po stěně hory rychlostí hurikánu a zanechala za sebou nánosy, které
dosahovaly teploty 500° Celsia. Člověk by si myslel, že tyto nánosy
budou dokonale promíchané. Pozoruhodné ale je, že se tato směsice z
žhavého popela a sopečného prachu od sebe oddělily a vytvořily dokonale
definované vrstvy hrubých a jemných částeček. Stejné výsledky byly
demonstrovány i při laboratorních testech.
Podobné tenké vrstvy se vyskytují jako„tapeats“ ve Velkém kaňonu.
Tapeats jsou nejspodnější vrstvy usazenin vytvořených z pískovce. Podle
konvenčního vysvětlení se tyto vrstvy nahromadily pomalou sedimentací
během mnoha let. Obě malty uvedené do pohybu buď výbuchem plynu anebo
páry, které následně vytvořily usazeniny typu „tapeats“, podléhají
stejnému fyzikálnímu zákonu. Sopka Svaté Heleny dokázala, že se tyto
formace mohou vytvořit velmi rychle. Globální záplava by vytvořila „tapeats“
za krátký čas.
5. Říční koryto vytvořené za 9 hodin
Při erupci 18. května zavalil sesuv půdy řeku i s cestou k jezeru Spirit
vrstvou vysokou v průměru 50 metrů. Taky zavalil většinu dalších vodních
toků v oblasti údolí Upper Toutle o rozloze 60. čtverečních kilometrů a
ucpal východ z údolí. Po dobu 22 měsíců tam neexistovala pro vodu žádná
cesta k Tichému Oceánu.
19. května 1982 rozpustil sopečný výbuch spousty sněhu, které se v zimě
nahromadily v kráteru. Voda se smísila s volným matriálem na svahu sopky
a došlo k obrovskému sesuvu bahna. Během devíti hodin si pak bahno
nepozorovaně vyřízlo ucelený systém koryt ve většině údolí a otevřelo
vodě novou cestu k Tichému oceánu. Přinejmenším tři z těchto koryt jsou
hluboká přes 30 metrů. Jednomu z nich dali přezdívku „Malý Grand kaňon z
Toutle“, protože vypadá jako Velký kaňon zmenšený v měřítku 1 : 40.
Mnoho vody (nebo bahna) dokáže rychle vytvořit to, co by troše vody
(nebo bahna) trvalo věčnost.
Evoluční geologové přiřkli dlouhé časové období vzniku formace „scablands“,
pokrývající 42 tisíc čtverečních kilometrů východní části státu
Washington. Scablands jsou skalnatá pustina úplně bez nebo s minimem
půdy, křižovaná vyschlými kanály. V 70 letech konečně uznali, že
rozlehlá geologická formace, zahrnující i „Grand Coulee“ (vyschlé koryto
podobné Velkému kaňonu), se zformovala přibližně za dva dny v důsledku
nějaké katastrofické události. Katastrofické události jsou nejlepším
vysvětlením vzniku velkých erozních formací na zemském povrchu. Historie
více než 300 různých skupin lidí po celém světě popisuje událost, která
by na to všechno stačila – globální potopa.
6. Ponořené dřevo vypadá za 10 let stejně, jako v místech mnoha
jiných prastarých pralesů
Při erupci byly do jezera Spirit splaveny miliony stromů. Během let se
postupně dostatečně napily vodou, aby klesly ke dnu. 10% těchto stromů
dodnes tvoří husté kořenové dřevo, takže stromy klesaly ke dnu kolmo a
jejich kořeny rychle pokrývaly další nánosy, které neustále padaly do
jezera. Dnes vypadají jakoby vyrostly a zemřely tam kde jsou, jako les
vyrůstající na lese po celou věčnost.
Podobné formace existují i jinde,
například v Specimen Ridge (Yellowstone, Utah). Geologové tam kdysi
objevili zkamenělý prales „zakořeněný“ v 27 rozdílných vrstvách a došli
k závěru, že objevili 27 po sobě následujících pralesů. Podle
oficiálního tvrzení „ je v sopečné skále, z níž se skládá tato hora,
uloženo 27 vrstev zkamenělých pralesů starých 50 milionů let.“
Pravda je ovšem jiná. Vědci si uvědomili, že úkaz na jezeře Spirit
dokonale vysvětluje, co se stalo v Specimen Ridge. Stromy plující po
jezeře postupně nasákly vodou a klesaly dnu, což se jeví jakoby šlo o
mnohonásobné pralesy rostoucí jeden na druhém. Takto se údajně 50
miliónů let stará formace se mohla snadno vytvořit během pouhých
několika let, plus roků potřebných k fosilizaci dřeva (100 až 1000 let).
7. Nový model rychlejší tvorby uhlí
Tématem disertační práce Dr. Stevena Austina (Univerzita Penn State) byl
model tvorby uhlí, vycházející z jeho výzkumu uhelných vrstev ve státě
Kentucky. Geologové odedávna užívají modelu močálů a v něm hnijící
vegetace v procesu trvajícím více než 100 let. Austin to považuje za
nesmysl. Důvodem je struktura uhlí, která je stejně hrubá tak jako kůra
zuhelnatělých stromů, zatímco struktura vegetace hnijící v močálech je
jemná. Hnijící vegetace v močálech také obsahuje kořenový materiál,
zatímco uhlí ne. Dodnes se nenašla žádná vegetace z močálů, která by se
alespoň částečně přeměnila na uhlí.
Austin představil vlastní model – vodní katastrofou vytržené stromy z
miliónů hektarů lesa se propletly jako koberec. Tyto „koberce“ pluly po
oceánu nad dnešním Kentucky, narážely do sebe a odpadávala z nich vodou
nasáklá kůra, která klesala na dno. Pozdější sopečná činnost pak dodala
potřebné teplo a tlak, poslední přísady, jichž vědci použili při
simulované výrobě uhlí v laboratoři. Výsledkem byly bohaté uhelné sloje
a doktorát pro Austina.
Pouhých 10 měsíců po erupci Svaté Heleny, která smetla do jezera Spirit
obrovské množství vegetace, včetně miliónů stromů, našel Dr.Austin
plovoucí stromy zbavené kůry. Dno jezera místy pokývala až metrová
vrstva stromové kůry, promísená s ostatní vegetací a usazeninami. Dodnes
tento materiál zůstává v podobě pomalu hnijící formě. Ale jakmile by
nějaká následná katastrofa dodala potřebnou teplotu a tlak, veškerá
dřevní materiál by se rychle změnila v uhlí. Výzkum Dr. Austina
naznačuje, že dosavadní teorie o tvorbě uhlí vyžadující milióny let je
velmi pochybná.
Připravil: Jiří Matějka
WM magazín 76/2008
|
|
